Sen začal tím, že

jsem si uvědomila, kde jsem. Byla jsem ve vodě, po ramena, možná po krk. V podstatě to byl ihned šok, panika, děs a hrůza. Střídavě jsem se potápěla, s hlavou pod hladinu a zpátky navrch, abych se rychle nadechla. A taky jsem máchala kolem sebe rukama.
Byla jsem v řece. Všude kolem byla mlha, zima a chlad. Pod nohama a kolem mě jsem cítila poměrně svižný, studený proud vody, který mě kamsi unášel..

Za chvíli trochu ubylo oparu. Spatřila jsme kohosi opodál, nějakého jiného člověka. Několik desítek metrů dál byl kdosi další. Když jsem se zaposlouchala, bylo zřejmé, že takových je nás tam víc. Ta řeka byla plná v panice se potápějících lidí..

Najednou jsem ale uviděla, jak mě kdosi minul, a to potichu a nenápadně. Kdosi proplul okolo mě jako nic. A po chvíli projížděl další takový..  Na toho už jsem si počkala, že si ho musím pořádně prohlídnout. Kdo to je? Kdo jsou ti lidé?  A jak to dělají?

Zírala jsem na ně se zaujetím. Těchto vodních jezdců v řece nebylo moc, vlastně jen pár. Oproti nám ostatním tito lidé byli v naprostém klidu, byť byli ve stejné situaci. Nacházeli se navíc v jakési zvláštní tělesné poloze. Viděla jsem je sice jen asi tak do půlky hrudníku, ale skoro to vypadalo, že pod hladinou mají nějaká plovoucí vodní křesílka.. Tak komfortní stav zaujímali. Vypadali jako někdo starší, moudrý, hlavy jako mniši. Ve tváři měli lehký výraz netečnosti, míru a pokoje, ale čiré bdělosti. Byli tišší, vyrovnaní a koncentrovaní.
Vyzařovali takovou míru klidu, že jsem ihned zatoužila dokázat to taky.
A tak jsem je následovala. Sledovala jsem bedlivě své do ticha pohroužené učitele a snažila jsem se být jako oni.

Nejtěžší na tom paradoxně bylo to, co nevyžadovalo zhola nic – vzdání se veškerého úsilí a snahy mít to pod kontrolou. Odevzdání se. Splynutí.
Po nějaké době se mi to podařilo! Od té chvíle už to pro mě byla krásná a pohodlná jízda řekou.

Všimla jsem si, že postupně ubývalo těch, kteří si toto nevybrali.

Počasí, snová atmosféra se vyjasňovala. Byl z toho najednou nádherný zářivý den. V té době už v  řece zbyli pouze ti, co stále a vytrvale, tiše a pokorně, udržovali ve vnitřním míru své meditační pozice, oči lehce přivřené.
Nějak jsem cítila, že toto ale není ještě všechno, že něco přijde, nějaká Velká Změna, to čím tato řeka končí. Každá řeka má nějaký konec.

Po tom všem ale, co jsem do té doby absolvovala, jediné čím se má mysl byla ještě ochotná zabývat byla Poslední modlitba ze všech: „Buď vůle Tvá, můj Bože..“
Zdálo se, že ostatní dělají totéž. Byli jsme na tom všichni stejně. Všude bylo naprosté, hluboké ticho, božský klid. Proud řeky se zpomaloval. Blížili jsme se ke konci naší cesty.

A pak to přišlo.
Řeka končila, a to obrovským Vodopádem.
Padala jsem.. a masy bílé vody padaly okolo mně. Byla jsem klidná, smířená a odevzdaná, ale stále bdělá a vidoucí. Viděla jsem proto dobře na všechny, co padali v mé blízkosti, jejich tváře. Byly stejně povznešené, jako předtím v řece.

Najednou jsem zahlédla jednu tvář, kterou jsem znala, byla mi velice povědomá.
Lásko,  můj mlovaný! Díky Bože!
V mžiku jsme se nacházeli u sebe.
A tak jsme padali společně. Já a on, naproti sobě, s očima vroucně zahleděnýma do sebe. Cítila jsem, jak jsem šťastná a že jsem v naprostém bezpečí.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že se rozplývám, že už ani necítím hmotnost svého těla. Jakoby se naše tělesnosti stávaly éterickými.

Padající voda pomalu řídla, až z ní byl jen jakýsi opar.
Ustal veškerý pád. Zmizeli i všichni kolem.
Zbyli jsme jen my dva, naše éterická těla, která začala stoupat, čímsi nadnášena.
A takto nadnášeni, v tichu a oddanosti, stoupáme dál.

R.


Autorem textu je Renata Sabi. Tento text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dál kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, výhradně bude-li  uvedena tato poznámka, včetně funkčních odkazů na stránky http://www.exmity.cz/

23.9.2017