V rámci vědomého snění lze absolvovat různé „výlety“.

Jedním z takových zážitků, který chci sdílet, byla pro mě nezapomenutelná „návštěva“ jedné z podrovin kolektivního (ne)vědomí. Řekla bych, že se jednalo o rozhraní mezi osobní a kolektivní rovinou této nevědomé části kolektivního vědomí, kam mi bylo umožněno ve snovém těle vstoupit.

Tento sen bohužel nelze sdílet celý, jako příběh, jako ostatní sny. Toto bylo víc než sen. Podobně jako tomu bylo u vyprávění  snu „Na lodi“, ve kterém jsem navštívila svět vědomí 6D, tedy směr nahoru, tady to bylo podobné, akorát na protichůdnou stranu, hluboko dolů.

Nicméně lze se podělit o některé fragmenty z tohoto Podsvěta, tak jak si je „pamatuji“.

Mé vědomí tyto věci, jako je slaňování do nižších světů, zřejmě dobře zná z mé osobní šamanské „minulosti“ v některém z minulých vtělení, věděla jsem přesně, co dělám. Stejně tak to má můj partner, se kterým jsme se na tento snový výlet společně vydali.

Ještě dodávám, jak i jiné zdroje potvrzují, že „čas“ v těchto jiných sférách vědomí plyne odlišným tempem, než v naší fyzické rovině, a to většinou mnohem rychleji. Takže to, co v naší realitě teprve nastane, v Posvětech již proběhlo nebo se právě děje.

  • Tento sen tedy začal tak, že jsme já a můj partner slanili do Podsvěta kolektivního Nevědomí, na jednom místě „Česka“, identifikovala jsem to jako bývalou dálnici „z Prahy do Brna“, všude kolem byla kvanta opuštěných aut.
  • V tomto čase tam již nebyli/nejsou žádní lidé. Realita prostředí však zde vypadá v podstatě stejná, jak ji známe teď a tady, alespoň ten sen kopíroval mnou známé reálie.
  • Čas bych odhadla na 550 -nebo také 1550 let po jisté Události, těžko říct.
  • Událostí zdá se být nějaká globální planetární katastrofa, po které všichni lidé zmizeli, resp. nebyli. Okolní svět pak evidentně podléhal důsledkům této Události.
  • Bylo zde velice zvláštní světlo, přirovnala bych ho k úplně poslednímu paprsku Slunce, poslednímu z jeho záblesků, těsně před jeho západem, navždycky zakonzervované v této poloze. Podle mých vjemů, toto světlo je tam stálé a neměnné, nestřídá se tam noc a den. Mimochodem, že se naše planeta ve skutečnosti neotáčí, nýbrž je statická otevřeně zastává např. teorie Duté Země. Ale mohl to být důsledek Události.
  • Podle tohoto zážitku, v  tomto určitém Podsvětě žijí už pouze zvířata, která však již částečně geneticky zmutovala a vyvíjí se tam  jinak než v námi žité Realitě.
  • Jako například za starých řeckých bájí, tato zvířata zde dosahují „jiných rozměrů a jiné inteligence“.
  • Evidentní to bylo na těch, jež byli/jsou v našem světě našimi zvířecími domácími mazlíčky a jsou 24 hodin denně vystaveny působení našich lidských myslí,  přebírají  od lidí jejich vědomé i nevědomé myšlenky. Tento svět, vzhledem ke své odlišné struktuře, je dál formuje, ony myšlenky zde zůstaly „viset“ a ovlivňují jejich svět, teď už tedy Svět Zvířat, který zde zbyl „po lidech“.  Nedávno jsem slyšela channeling od Gaii, kde vyloženě mluví o minimálně 150 letech, které by si pro sebe přála, na rekonvalescenci Přírody, bez zásahů lidí.
  • Dá se říct, že některá zvířata se v našem Podsvětě, který existuje na éterických pláních, dostávají do stádia nevědomého vědomí a učí se s tím pomalu žít. Připodobnila bych to k prvobytně pospolné společnosti z historie člověka, kdy se pomalu vyvíjel homo sapiens. Pod článkem jsem chtěla dát odkaz na čĺánek, jak již v naší současné realitě začínají s pokusy s tvořením tzv. humanizovaných zvířat, s jistým podílem lidských buněk v mozku, ale vložení bylo zamítnuto.
  • Měla jsem zde několik zážitků s těmito animals. První kontakt byl hned, jak jsme slanili Dolů. Můj partner zde byl první a čekal na mě. Když jsem se dotkla nohama země, řekl mi tiše, ať jsem klidná a neotáčím se příliš prudce. Periferním  zrakem jsem zahlídla opravdu obrovského černého psa, rozměrově tak 5x většího než největší pes co znáte.. Pes cenil zuby a plíživě se přibližoval ke mně. Opřela jsem se o kapotu jednoho z aut, uzemnila jsem se a instinktivně jsem vytvořila okolo sebe ochranné  silové pole tekuté plazmy. Podívala jsem se směrem na psa –  a ten byl v tu chvíli už při zemi, plazil se, ale po mně už nich nechtěl.
  • Brzy na to se k nám přidal jiný pes, co měl rezavou srst. Jen tak nás zpovzdálí v určité stálé vzdálenosti doprovázel. Když jsem se na něj telepaticky napojila, slyšela jsem jeho myšlenky. Tento pes již nevědomky myslel, ale samozřejmě si neuvědomoval své myšlení. Připomínal ty bláznivé lidi z našeho světa, co chodí po ulici a povídají si něco nahlas pro sebe. Tento pes všecko co viděl a míjel neustále komentoval. Byl tím za chvíli fakt dost otravný, takže po nějaké době jsem ho musela od nás odehnat, aby zmizel.
  • Třetí zážitek byl se skupinkou mírně řečeno přerostlých koček. Opět, přirovnání se hodí, něco jako Kočičák ze seriálu Červený trpaslík. Tyto kočky byly už vývojově mnohem dál než psi. Ono i v naší realitě je každá kočka osobností, kterou na rozdíl od psa jen stěží nějak vycvičíte.
  • Nejen, že některé z nich  už téměř „chodily po zadních“ a měly částečně něco jako „oblečení“.. Dalo by se říct, že z jejich chování bylo cítit, že velice dobře rozeznávají pohnutky jako komfortnost něčeho, výhodnost a výnosnost, vlastní prospěch a manipulaci , tedy ovládání druhých, těch slabších. Mimochodem, prý existuje také kočičí mimozemská rasa..
  • S partnerem jsme tuto skupinku Koček z úkrytu dlouho pozorovali, ale z toho, co jsme viděli nám došlo, že dál pobývat v tomto Podsvětě pro nás není bezpečné a náš výlet byl ukončen.
  • Na závěr ještě dodám malou osobní vsuvku, která se tohoto snu už přímo netýká. Zajímavé v této souvislosti je, že jsem jako malé dítě byla  pravidelně vystavována informaci od mé babičky, jak Svatý Mikuláš slézá z nebe dolů na zem po stříbrné šňůře, aby pak s anděly, co mají křídla a slétají sem a čerty, co zas vylézají z děr k tomu určených, navštěvovali jednou v roce místní děti a zkoumali, jak byli ony hodné či zlobivé.  Moje drahá a milovaná babička mi toto vždy sdělovala tak samozřejmě a vážně, že jsem o jejích slovech nikdy nepochybovala. Ukázala mi jednou dokonce ono místo „slaňování“ v naší vesnici, kde se tak pokaždé děje, a  kde byl Mikuláš a jeho stříbrná šňůra, po které se spouští dolů, mnoha lidmi „viděný“ svým vlastním zrakem 😉

R.

***

A že nejsem jediná, kdo ví o čem při slaňování do jiných světů jde, dokládám tento úryvek:

Zlaňovanie sa do hlbín prastarých tajomstiev. Napriek všetkých pochybovačom, pochybnostiam a nedôvere v prebiehajúci proces sa to jednoducho deje. Zlaňovanie je o svetoch svetla vývojove zaznamenaných v našej pamäti. Je o svetoch s ktorými má len čisto racionálne, pragmatické myslenie, uvažovanie tak veľký problém.“ viz článek zde:

https://www.otvoroci.com/blog/ilona-palusova-fewa-infokod-2992017