Jak jsem již sama intuitivně tušila, bylo mi potvrzeno, že sny, které se odehrávají v nějakém dopravním prostředku, např. v letadle, ve vlaku, v autobuse nebo na lodi jsou prožitkem z vyšší snové reality „na kosmické vesmírné lodi“.

Všechny takové sny jsou z vyšší snové roviny než je  4D, ve které se odehrávají ony povětšinou bizarní dohrávky z běžné 3D reality.

Můj první takový kontaktní Sen se odehrával přímo na té velké, mateřské lodi. Taková mateřská loď je s člověkem, inkarnovaným momentálně na Zemi, ve stálém napojení, a to již od jeho narození, vtělení. Málokdo si to však vůbec kdy uvědomí a ztotožní se s tím, že je ve své podstatě Hvězdný člověk, pocházející třeba i z úplně jiných hvězdných systémů a galaxií.
Každopádně, takový sen, pokud se zdá, znamená, že člověk se již probouzí do své pravé a plné osobnostní multidimenzionality.

Na lodi, na které jsem se ocitla, jsem strávila několik „pozemských“ dní. Byla jsem po celou dobu ve společnosti lidí, kteří se mi neustále pozorně věnovali. Byla jsem obklopena skupinkou několika žen-dívek, které byly stále pozitivně naladěny a neustále zvedaly moji vibraci. Vždy na mě lehce položily ruku, dotkly se mě a telepaticky pozvedaly sled mých momentálních myšlenek. Jakoby ovládaly lehoučce ten mentální vnitřní proud a korigovaly tím moji celkovou vibraci.

Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla skutečnosti, že takto vidí každý záchvěv v mé hlavě.. Ale oni to chápali a brali mě tak, i s tím vším. Bylo to velice příjemné a ulehčující. A já jsem se brzy nechala strhnout tou jejich lehkostí a pozitivitou jejich smýšlení v Přítomnosti. Nic jiného neměli na práci, nic jiného neřešili.

Přítomnost zde měla mnohem silnější „strukturu“ Skutečnosti, než je zachytitelná na Zemi. Na Zemi je to pracný výkon, být plně ukotvený v okamžiku Přítomnosti. Tady to bylo něco jiného, něco velmi mocného. Přítomnost tam byla všude a vším, prostupovala námi všemi, věcmi, myšlenkami..

Také čas tam plynul jinak, než tady. Čas na lodi byl cítitelný pouze skrze Události, přes které právě procházel, jinak tam čas vůbec nebyl ani nepůsobil.  Na Zemi je čas Pánem, který i když ho nevnímáme plně, jakoby stejně „čekal za dveřmi“ až se na něj člověk zas napojí, kvůli čemukoliv z běžné reality. Jako metafora by se na čas na lodi dal použit termín „beztíže“, tedy „bezčasí“.

Po celou dobu jsem tam měla u sebe stále jednoho muže. Jeho jméno (D.) si jako jedno z mála pamatuji, možná se mi také jako jediný osobně představil. Aniž bych to tušila, D. byl se mnou v takovém spojení, že na Zemi jsem doposud nic takového nezažila s žádným člověkem. Zatímco ony ženy-dívky věděly, že na něco myslím, a pokud to bylo nutné, tak zasáhly a zvedly mě mentálně výš. On, D., věděl i to, proč si to myslím, co je za tím, jaké důvody a okolnosti z mého života způsobily, že zrovna takto myslím. Jakoby mě znal do všech detailů a to včetně těch podvědomých úrovní. Jeho míra empatie pro mě byla tak silným zážitkem, že kdykoliv on vstoupil do Přítomnosti nějakou replikou určenou pro mě, moje mysl se nejenže posunula výš. Zažila jsem ihned něco jako kvantový  skok vědomí, který se ani nedá popsat slovy. Tím také snímal ze mě mé nevědomé mentální bloky, mentálně mě léčil. Bylo to jako „zážitek stavu milosti“. On pro mě byl jako mé Druhé Já, ale to vědoucí, vyšší, můj Mistr.

D. byl se mnou neustále a to i když mě povětšinou obklopovaly ony ženy-dívky.  Píši to záměrně takto, protože všichni tam vypadali velice svěže a mladě a přitom možná byli mnohem starší než já. Oni tam dávno neměli proces stárnutí nebo nemoci, to bylo víc než zjevné na všech, co byli na lodi.

Na té lodi, která vypadala jako obrovská zaoceánská loď o mnoha poschodích, se právě v době mého pobytu odehrávala nějaká velká party, slavnost, možná na seznámení.. kdoví, možná jsme se tam s některými čtenáři dokonce sešli 😉 Směla jsem si vybrat slavnostní večerní šaty,  jakékoliv, něco jako šaty Popelčiny. Ale Popelka si vlastně vybírat nemohla, jí šaty byly už vybrány Prozřetelností a jen vypadly z oříšku do její reality. To já jsem si své šaty opravdu vybrala, mentálně, byla to ukázka manifestace zhmotňování věcí-myšlenek v 6. dimenzi. Bylo to naprosto fascinující a zřejmě vůbec nejsilnější zážitek z celého pobytu na lodi, který se nedá ani popsat slovy. Stejně jako se téměř nedá zachytit, jak to dělali, jak oni mysleli a jak mě telepaticky stále lehce vedli a usměrňovali.. a vytrvale vibračně pozvedali a udržovali v jejich vyšší vibraci.

Mysl v 6D má totiž evidentně již  jinou konzistenci. Je tam mnohem uchopitelnější, než jsme zvyklí zde na Zemi, kde je mysl a myšlení spíše prchavou, těkavou záležitostí. A většina lidí vám řekne, že myšlení ovládat nelze..
Oni, v 6D, jsou všichni propojení jako kolektiv a to na základě svých milujících srdcí. Srdce a jeho vibrace jsou asi 5000x silnější, jak naměřili už i zdejší vědci. Proto tam, v šesté dimenzi je možné pocítit uchopitelnost, téměř „tekutost mysli“, vibrující na základě „vibrací spojených v srdci“. Musí to tak být, jelikož v této dimenzi se myšlenky okamžitě manifestují, jak ukázaly i mé nádherné, mnou doslova v mžiku zhmotněné večerní šaty 🙂

Ach ano, bylo mi tam s nimi dokonale krásně.. až mi to tam v jednu chvíli celé došlo, pochopila jsem, kde jsem (!) Zeptala jsem se jich: „Já se budu muset vrátit, že jo? Že tu nemůžu zůstat s vámi, že musím jít zpátky??“ Jen pokývaly hlavami a tehdy se na mě ony dívky soucitně zadívaly.. a hned mě objaly, ze všech stran a držely mě dlouze ve svém láskyplném sevření.. A já už jsem v tu chvíli věděla, že toto není normální snění, že to je mnohem víc než sen.  A že toto si budu pamatovat, cítit to dál a že to také musím sdělit ostatním.

Ráno, když jsem se probudila ve své posteli, dlouho jsem ležela a promítala si všechny obrazy, útržky, vše co jsem si mohla zapamatovat. Vrátila jsem se zpět do své fyzické loďky, do svého těla a reality, která je tou jedinou živoucí realitou, kterou doopravdy žiji.. ale se vzpomínkou na své souputníky v 6. dimenzi a s ujištěním, že dobro má smysl, protože oni dobro žijí, všichni dohromady.. Pár hodin, vlastně skoro celý následující den, jsem však prožívala stav, který tady běžně neznám. Nazvala bych ho soukromně „pozemskou šokovou depresí“. Všechna moje těla (fyzické, mentální, emocionální, éterické, astrální) se totiž musela postupně znova usadit a srovnat se Skutečností, při zachování plného paměťového zápisu z vyšší snové reality v 6. dimenzi „na lodi“.

Každopádně, teď už nemusím mít jen tušení, dnes už vím, že takové světy jsou, že existují, že dokonce takoví lidé jsou už teď, někde nad námi a ví o nás o všech, kteří jsme inkarnovaní na Zemi a patříme k nim, v rámci naší galaktické rodiny.. Ráda předávám ostatním toto poznání a poselství. A za sebe „mnohokrát děkuji za naše první, nezapomenutelné setkání ♥♥♥“, díkydíky.

R., s láskou  vzpomínající..


Autorem textu je Renata Sabi. Tento text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dál kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, výhradně bude-li  uvedena tato poznámka, včetně funkčních odkazů na stránky http://www.exmity.cz/

5.9.2017