Tento Sen byl velmi barevný a bohatý na různé na detaily.

Začal mým pohledem na místo –
bylo to velmi vysoko v horách. Vlevo i vpravo byly husté tmavozelené lesy a přímo před námi se rozkrýval pohled dolů, skrze rozsáhlé zelené horské louky, do údolí, ovšem tak vzdáleného a hlubokého, že nebylo pochyb o výšce, ve které jsme se nacházeli.

Stála jsem na terase hotelu, ve kterém jsme byli ubytovaní.
Byli jsme zde s přítelem na dovolené. Vybrali jsme si toto místo záměrně, na základě kladných referencí a dobrých zkušeností těch před námi.

Jak by taky ne. Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl postavený na unikátním místě, na skalním výčnělku, pod nímž se hned třpytila hladina velkého horského jezera, co odráželo v sobě vše jako v obrovském zrcadle. Okolo, na loukách, kvetly zrovna stovky nádherných  červenorudých kosatců.

Jelikož jsme byli, konečně po letech, na zasloužené dovolené nijak jsme nešetřili na výdajích. Vybrali jsme si luxusní apartmá s terasami, jež se nacházely téměř nad vodní plochou jezera.

Personál hotelu si nás jako pár očividně oblíbil. Zatímco ostatní hosté se tam „pouze rekreovali“ a vyžadovali další jejich služby, my jsme si ničeho zvláštního navíc nežádali, jen jsme tam „byli mezi nimi“ a užívali si. A vše jsme jim náramně oceňovali a obdivovali, vše bylo perfektní, dokonalé, pěli jsme chválu na vše venku i vevnitř.
Obzvlášť já jsem z toho místa byla vskutku nadšená, rozplývala jsem se nad tou krásou, kterou všude kolem vidím.

Říkali nám, že je to zajímavé, že teprve v den našeho příjezdu ustaly deště, které tam trvaly už celé týdny. Ano, když jsem šla ven, na procházku k vodě, stoupal z ní mlžný opar, jak se do ní opíraly sluneční paprsky. A rovněž hladina vody v jezeře byla na maximu, tak, že úplně zmizely jeho srázovité břehy. Ale bylo zřejmé, že tyto věci jsou tam běžné a nikdo z místních se tomu nedivil.

Přestože mně se to venku moc líbilo, bavilo mě trávit čas u vody, ostatní hosté zůstávali vevnitř a nikam nechodili, prý kvůli bezpečnosti. Takže když jsem šla ven, byla jsem tam sama. Jen můj partner byl skoro se mnou, pozorně sledoval mé kroky z pohodlného křesílka naší terasy, kde si lebedil.

Ale úplně sama jsem venku přece jen nebyla. Od prvního dne mne tam doprovázela bílá kočička, asi někoho z personálu, nevím. Na první pohled byla obyčejná, ale její kožíšek byl tak huňatý a čistý, že ta její bílá na slunci zářila a házela zlaté odlesky světla. Chodila rovněž velmi vznešeně, klidně a sebejistě. A jakmile jsem vyšla ven, ihned se ke mně vždycky připojila a byla opodál.

Bylo tomu tak i tentokrát. Ten den to bylo brzy ráno, když celý hotel ještě spal, já jsem se již vzbudila a něco mě lákalo jít zas ven, k vodě. Kočička mne samozřejmě následovala. Měla jsem s sebou malou deku, na kterou jsem se posadila, blízko vody a jako vždy jsem tam tiše rozjímala, zahleděná do čisté vodní hladiny. Najednou jsem ale periferním pohledem uviděla, že ta kočka něco dělá. Zaujímala právě číhací, koncentrovanou pozici, jakou kočky dělají, když se chystají vystartovat po kořisti. A pak se náhle rychle rozběhla do jezera! Skočila nejdřív na jeden trs trávy, co trčel nad hladinou, odrazila se a pak téměř letěla vzduchem, plavnými skoky, těsně nad hladinou vody, na trs druhý, vzdálený ovšem víc než 10 metrů! Nechtěla jsem tomu věřit!

Zavolala jsem na mého muže, ať jde ven, se na něco podívat. Když to uviděl, neváhal a  vrátil se do pokoje pro kameru, že to musí natočit, jako „zázrak přírody“.

Snový zázrak to rozhodně byl.

Protože ona kočička se najednou i potopila hlavou pod hladinu, jakoby tam něco lovila.. nebo hledala. Náhle se vzepjala a na okamžik, jako šipka, zamířila celá pod vodu, že občas jen špička jejího bílého ocásku vykukovala nad hladinu.
A když se vynořila, bylo vidět, že opravdu něco ulovila. Něco našla. A připlavala s tím, zcela suverénně, až k mým nohám.

„Cože? Tak taková ty jsi kočička..!“ pochválila jsem ji ihned za ten mimořádný výkon, ještě poněkud v šoku z toho, co jsem právě viděla. To, co našla, totiž, bylo tělíčko malého pejska, štěněte, které se ztratilo komusi z personálu, jak jsem mimoděk předtím v hotelu zaslechla.

Vzala jsem to stvoření do rukou a zabalila ho do své deky. Zdálo se, že je pochopitelně dávno po všem.. Ale podivnost a  naléhavost celé té situace, už od brzkého rána a onen záchranářský kočičí výkon, mě přesto držely v jakési zvláštní ostražitosti a snad i naději. Nevím, co to do mě vjelo, věděla jsem, že tady „nemá cenu se modlit“, já jsem se rozhodla obrátit se přímo na Matku Přírodu, tak mocně ztělesněnou všude kolem:  Prohlásila jsem k ní: „Matko Přírodo, matko nás všech živých, učiň ten Zázrak, který je jedině v Tvé Moci. Je-li to Boží Vůle, zachraň to zvíře, vrať jeho život zpátky.  Děkuju ti..“
No a jako v pohádce, ten pejsek, po chvilce, opravdu začal dýchat, skutečně ožil.
Byla jsem naprosto u vytržení z této události!

Tak taková ty jsi kočička, teď je mi to jasné..„, obrátila jsem se znova k jeho statečné zachránkyni, „ty jsi kočičí andělka, vid..?“ A ona, jakoby mi rozuměla, se na mě hned vrhla, s hlavou na můj hrudník, evidentně šťastná, že jsem to její tajemství odhalila.

Můj partner to z terasy mlčky sledoval, s kamerou v ruce a s neskrývaným údivem ke mně pak prohlásil:  „Tak toto je, Lásko, víc než dovolená..“ 

V tu chvíli už jsem vnímala, jak se vracím „zpátky“, jak se probouzím..

R.

24.11.2017