Za sedmero horami a sedmero řekami žil mládenec, co stále čekal na svoji Princeznu.
Z celého toho čekání mu vůbec nebylo fajn,
pomalu, ale jistě chřadl, stárnul
a ačkoliv to byl mladík k pohledání,
jeho život zíval Prázdnotou,
jež si kdysi umanul „vyplnit princeznou“.
Musím přece mít pro koho žít, říkal si a
ujišťoval sám sebe v tomto zhoubném plánu.

Jeho ego, které však dosud neobjevil, mu přitakávalo,
že lepší plán by jistě nikdo nevymyslel.
Že něco tak skvělého, jako „mít Princeznu za ženu“,
si troufne jen ten nejodvážnější z odvážných.
Že cokoliv menšího by byl podraz a zbabělost a slabota.

V sousedství žila, téměř po jeho boku, krásná žena
a o svém sousedovi i jeho Plánu věděla vše.
Občas se spolu náhodně potkávali u studny
a než rumpálem vodu natočila,
většinou si vyslechla novinky z jeho života.

Pokaždé, když On Ji potkal,
jakoby potkal sám sebe,
jakoby se díval na sebe do zrcadla.
A tak říkal pravdu o tom, co se v něm děje.
Znělo to pro něj tak přirozeně..
a ona byla vrba co naslouchá.
Nesoudila ho,
ani se na nic nevyptávala,
vzala své vědro s vodou, usmála se na něj
a rukou lehce zamávala na pozdrav.

A tak to šlo mnoho let.
Když mládenec přestával být mládencem
a jeho Princezna se stále nedostavila,
jednoho úplňkového večera, plného nočního světla,
si všimnul svého Ega,
toho křivého, úlisného dědka v jeho nitru
a od té chvíle ho pozorně pozoroval.
Brzy mu došly i všechny souvislosti
egem pokřiveného obrazu světa,
kterému tak věřil a
jehož preferencím se oddal.
Trik s čekáním na Princeznu
odolával odhalení nejdéle,
jak už to tak bývá.

Jeho dobré srdce,
kropené pravidelně živou vodou Přítomnosti jeho sousedky
a vlastně životní společnice,
sklidilo ovoce,
na které tak dlouho marně čekal.
Otevřelo se Přítomnosti jeho Bytí,
otevřelo se lásce
a on zatoužil poprvé po té krásce ze sousedství.
Kdepak je? Proč tu dávno není?

Blížilo se novoluní,
světla ubývalo sice,
ale jeho nová touha, poznání i vůle
se konečně sjednotily,
teď už měl jasno i záměr.
„Můj život je jenom můj
a nepotřebuje pozlátka, prasátka zlatá,
ani zrak šálící blýskavice.
Dám přednost paprskům Slunce,
odleskům světla
z vědra vody mé drahé společnice, přítelkyně.. Milovaná?!“
A s těmito slovy na rtech běžel k domku své paní,
kterou si za ženu vzal v sobotu, den po novoluní.

Za sedmero řekami, za sedmero horami
jsou teď dva šťastní lidé,
muž a žena,
oba s vlasy barvy holubic
a pokud já vím,
žijí tam spolu dodnes
a netrápí je zhola nic.

R.


 Autorem textu je Renata Sabi. Tento text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dál kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, výhradně bude-li  uvedena tato poznámka, včetně funkčních odkazů na stránky http://www.exmity.cz/

11.12.2017