Božské Síly
to těm připraveným opakují neustále:
ODEVZDEJ SE.
PUSŤ SE TOHO.
UVOLNI TEN STISK, TO LPĚNÍ.
NECH TO BÝT.
NO A CO.
NALAĎUJ SVÉ BYTÍ NA TO JEDNO,
ŽE TI TO PROSTĚ JEDNO JE.
OSVOBOĎ SE!
ADIÉ! ♥

Takový kvantový skok se většinou nepovede na poprvé.
Spíše proto,
že vesmír nám trpělivě a milosrdně
pro_pouští do po_vědomí to ono,
kde nás něco drží,
protože my to držíme,
pěkně jedno po druhém.
Zpočátku se toho čehosi „důležitého“
dobrovolně
vůbec nechceme pustit,
vůbec nechápeme, o co tu jde.
Takže kdyby to na nás vesmír pustil všecko najednou,
mohlo by nás to složit, to je jisté.

Ono to stačí i po těch jednotlivostech,
protože z pohledu naučeného ega_mysli_programů
jsou to tak zásadní a nepřekročitelné věci,
že ze začátku se člověk
ani není schopen
byť jen na oka_mžik
zadívat tím novým,
osvobozujícím směrem.
Tady je totiž všecko obráceně.
Egu se osvobození jeví jako nepřípustné.
A přitom.. srdce stále bdí,
srdce je čisté,
uprostřed hrudi připravené
podpořit nás ihned v tomto láskyplném úsilí.
Srdce je domovem Duše
a Duše prahne po takovém osvobození
minimálně od narození sem, na Zemi.

Zpozorovala jsem,
že nejprve odpadají ty snazší,
postupně přituhuje,
časem až k osvětlení a propouštění
archetypálních osobnostních
rolí a frází,
které v tomto životě hrajeme;
nacházíme tak pravé, očištěné sebehodnoty
skrze tyto niterné události,
vhledy a nové, živé postoje.

Je to skutečný hlubinný ponor,
takový ten mistrovský,
bez šnorchlů a kyslíku navíc,
do pěkných,
neprobádaných hloubek sebe sama..
to pro ten poklad na dně se nacházející.
Osvobození.

Zpočátku,
u těch těžších variant,
může dojít úplně k zástavě,
k záseku,
k ustrnutí
a pocitu, že „toto nedám“.

A slyšíte to v té větičce nenápadné:
„Toto nedám“
to říká ego a jeho maskoti
v podobě např.
nějaké své dávno tomu vypěstované iluzorní verzi toho
„jaké to má být, přece“ či
„jak je to správně“.

Je to však jen léčka.
Past,
přichystaná abychom v ní uvízli a nechtěli jít dál.
Je to test. Je to zkouška
průchodnosti Světla skrze nás
a dočká se jí úplně každý
kdo se sem, na Zem, kdy narodil a narodí.

U některých obzvlášť vytesaných osobních postojů
až mechanismů
se strhne doslova jakýsi vnitřní boj
dokud i tehdy člověk nepochopí,
že jediné, co ho zachrání
je pustit to,
ať je to „jak chce“..
až se smíří klidně s porážkou, i dopředu,
až odloží tíhu břemene..
a ihned pociťovaná lehkost
ho povznese ještě kousek výš,
než čekal,
takže ještě víc pak vidí,
ale teď už i cítí
nesmyslnost předchozích postojů,
jak ubližoval sám sobě
trváním a lpěním na tom,
že je „tak vážně důležité to tak mít ve svém životě“.

Žití však neobsahuje takovou strnulost a tuhost.
Žití je jako Řeka,
co plyne bez zastavení.

My jsme
součástí proudu
takové živoucí Řeky.
Ona je ta Větší
a bdí nad námi,
abychom plynuli
plynule
s Ní.
A to ve všech „vrstvách“ plynutí.

I z toho je zřejmé,
že jako metafora
je odstraňování našich tuhostí, záseků a pevného držení čili lpění
kropením její živou vodou.
Je to ono Vyšší Dobro,
které se nám děje
ve formě
různě těžkých katarzí.
Opravdu není dobré
nikterak panikařit,
bránit se
a oddalovat své vysvobození.
Tedy – pokud mohu z vlastní zkušenosti,
mnohokráte provětrané až „do morku kostí“,
doporučit.
A je naopak dobré si už teď zapamatovat,
že nikdo není na toto sám, nikdy.
Že to větší,
jako náš Rodič milující
nás podrží, vždycky,
upokojí,
zvedne výš,
stačí jen vztáhnout ruce
„jako Děti“,
dýchat hlouběji
a po krůčkách se smiřovat
s Odevzdáním..

Pak přichází lehkost, klid a blaženost,
Bytí.
To, co si přeje každá Duše zažívat v člověku,
to proto jsme vedeni touhou se osvobodit,
Sat_Čit_Ánanda
jako Existence_Vědomí_Blaho.

A tak to je.

 

R.

 

21.8.2017