V rámci vědomého snění lze absolvovat různé „výlety“. Jedním z takových zážitků, který chci sdílet, byla pro mě nezapomenutelná nedávná „návštěva“ jedné z podrovin kolektivního (ne)vědomí. Řekla bych, že se jednalo o rozhraní meziosobní a kolektivní rovinou této nevědomé části kolektivního vědomí, kam mi bylo umožněno ve snovém těle vstoupit.
A protože zde máme právě měsíc štířího období, kdy se rozkrývají mnohá tajemství ukrytá v naší duši, snad přijde vhod i takovéto poselství z jiných úrovní našeho vědomí.
Tento sen bohužel nelze sdílet celý, jako příběh. Nicméně lze se podělit o některé, obecné fragmenty z tohoto Podsvěta, tak jak si je „pamatuji“. Ještě dodávám, že i jiné zdroje potvrzují, že „čas“ v těchto jiných sférách vědomí plyne odlišným tempem, než v naší fyzické rovině, a to většinou mnohem rychleji.
Tento sen tedy začal tak, že jsme já a můj partner slanili** do Podsvěta kolektivního Nevědomí, na jednom místě „Česka“, identifikovala jsem to jako dálnici „z Prahy do Brna“, všude kolem byla kvanta opuštěných aut.
V tomto čase tam již nebyli/nejsou žádní lidé. Realita prostředí však zde vypadá v podstatě stejná, jak ji známe teď a tady, alespoň ten sen kopíroval mnou známé reálie.
Čas bych odhadla na 50 – 80 nebo také 150 -180 let po Události, těžko říct.
Událostí zdá se být katastrofa, po které všichni lidé zmizeli, resp. nebyli. A okolní svět již evidentně podléhal důsledkům této události.
Proto zde také bylo velice zvláštní světlo, přirovnala bych ho k uplně poslednímu paprsku Slunce, těsně před jeho západem, navždycky zakonzervované v této poloze. Podle mých vjemů, toto světlo je tam stále a stejné, nestřídá se tam noc a den.
Podle tohoto zážitku, v tomto Podsvětě žijí tedy už jenom zvířata, která již částečně geneticky zmutovala a vyvíjí se jinak, než tady.
Jako za starých řeckých bájí, tato zvířata zde dosahují „jiných rozměrů a jiné inteligence“.
Evidentní to bylo na těch, jež byli/jsou v našem světě našimi zvířecími domácími mazlíčky a přebírají  od lidí jejich vědomé i nevědomé myšlenky. Tento svět je dál formuje, ony myšlenky zde zůstaly „viset“ a začínají ovlivňovat jejich svět, teď už tedy svět zvířat, který zde zbyl „po lidech“.
Dá se říct, že některá zvířata se tam dostávají do stádia nevědomého vědomí a učí se s tím žít. Připodobnila bych to k prvobytně pospolné společnosti z historie člověka, kdy se pomalu vyvíjel homo sapiens.
Měla jsem zde několik zážitků s těmito animals.
První kontakt byl hned, jak jsme slanili Dolů. Můj partner zde byl první a čekal na mě. Když jsem se dotkla nohama země, řekl mi tiše, ať jsem klidná a neotáčím se příliš prudce. Periferním  zrakem jsem zahlídla opravdu velkého černého psa, rozměrově tak 3-5x větší než největší pes co znáte.. cenící zuby, plíživě směřující ke mně. Opřela jsem se o kapotu jednoho z aut, uzemnila jsem se a instinktivně jsem vytvořila okolo sebeochranné  silové pole tekuté plazmy. Podívala jsem se směrem na psa –  a ten byl v tu chvíli už při zemi, plazící se a „hodný“..
Brzy na to se k nám přidal další, jiný pes. Jen tak nás zpovzdálí doprovázel. Když jsem se na něj telepaticky napojila, slyšela jsem jeho myšlenky. Tento pes již nevědomky myslel, ale neuvědomoval si své myšlení. Připomínal bláznivé lidi z našeho světa, co chodí po ulici a povídají si něco nahlas pro sebe. Tento pes všecko co viděl a míjel neustále komentoval. Byl tím časem i dost otravný, takže po nějaké době jsem ho musela od nás odehnat, aby šel „jinudy“.
Třetí zážitek byl se skupinkou mírně řečeno přerostlých koček. Opět, přirovnání se hodí, něco jako Kočičák ze seriálu Červený trpaslík. Tyto kočky byly už dál než psi. Nejen, že některé z nich „chodily už jenom po zadních“ a měly částečně něco jako „oblečení“.. Dalo by se říct, že z jejich chování už bylo cítit, že rozeznávají pohnutky jako komfortnost / výhodnost /výnosnost / ovládání druhých, respektive slabších.
Ještě dodám takovou vsuvku, která se tohoto snu už netýká. Mé vědomí tyto věci, jako slaňování do nižších světů, zřejmě dobře zná z mé osobní šamanské „minulosti“. Navíc už jako dítě jsem byla vystavována pravidelně každý rok informaci od mé babičky, že (přece) Svatý Mikuláš takto slaňuje z vyšších rovin, z nebes, do našeho světa, aby pak s anděly (co mají křídla a slétají sem) a čerty, co zas vylézají z děr k tomu určených, chodili po dětech a zkoumali, jak byli hodní či zlobiví. Říkala mi to tak samozřejmě a vážně, že jsem o jejích slovech nikdy nepochybovala. Ukázala mi dokonce ono místo „slaňování“ v naší vesnici, kde se tak děje, a  kde byl Mikuláš a jeho stříbrná šňůra, po které se spouští dolů, mnoha lidmi „viděný“ 😉
R.

**
„Zlaňovanie sa do hlbínprastarých tajomstiev.Napriek všetkých pochybovačom, pochybnostiam a nedôvere v prebiehajúci proces sa to jednoducho deje. Zlaňovanie je o svetoch svetla vývojovezaznamenaných v našej pamäti. Je o svetoch s ktorými má len čisto racionálne, pragmatické myslenie, uvažovanie tak veľký problém.“ viz článek zde:


https://www.otvoroci.com/blog/ilona-palusova-fewa-infokod-2992017